„Chce to změnu“, říkám si jednoho lednového dne. Všechny ty události, které jsem během minulého roku prožíval, mě navedly k trošku bláznivému nápadu. I když není dlouho po vánočních svátcích a já bych měl být pln elánu i dostatečně odpočat, necítím se tak. Poslední měsíce života se na mně dost podepsaly, byly vyčerpávající. A proto je třeba řádně vyčistit hlavu, chce to změnu!
Za čajem
Každým rokem se v zimě vydávám alespoň na týden lyžovat a oddychnout, jenže letos se mi do zimy nechce. Raději někam na jih a daleko z uspěchaného konzumního světa. Pryč! Alespoň na čas.
Co takhle poznat novou zemi, nové lidi, nové kraje, nové řeči? Volba je jasná – Asie, prostě „Ejža“. Hurá do tepla a to co nejdříve. Jenže, kam přesně? Do pestrobarevné Indie nebo hlučného Vietnamu, totalitního Laosu, či Kambodže mezi Khmery? Anebo do turistického Thajska?
Mám rád čaj, ale do Číny je to z ruky. Ideální bude spojit průzkum čajových plantáží s koupelí v teplém oceánu. Cejlon! Ano, to je moje volba. Vyrazím na Srí Lanku. Má to však malý háček. Zuří tam válka mezi provládními Sinhálci a Tamilskými tygry. Jenže ta už trvá 23 let. Přesto se raději válečné linii vyhnu.
5 vakcín dává zabrat
Monitoruji místní situaci a balím. Avšak ne kufr, žádný plážový zájezd to nebude. Postačí menší batoh a letenka. Doktorka cestovní medicíny se trochu diví, že chci za pár dní odjet na druhý konec světa – do míst, kde bývá malárie, hepatitida či břišní tyfus na denním pořádku. Z pořádné porce vakcín se mi točí hlava. Není asi běžné, když do sebe někdo nechá nacpat 5 injekcí během pár dní. Co naplat, času málo. Kýžený den se blíží, zanedlouho vyrážím.
Atentát ministr nepřežil
Sakra, sakra, nějak se to na Cejlonu začíná vařit! V hlavním městě Srí Lanky – Colombu – spáchali teroristé atentát na jednoho z ministrů. Nepřežil. Situace se vyhrocuje, začíná ostrá válka.
Co se dá dělat? Letenku mám v kapse, zkusím to. Válečné zóně se snad vyhnu. Batoh na záda a do světa! Díky, rodiče, za transport do matičky měst stověžaté Prahy.
V lednu je tu zima, ale já si nemohu dovolit dostatek teplého oblečení. Mířím do tropů pouze s malým batohem, navíc zpola plným fototechnikou. Na noční Florenci klepu kosu, žlutý bus má zpoždění desítky minut.
Kosa na Florenci
Skoro hodina je pryč, autobusový speciál konečně přijíždí. Nastupovat směr Frankfurt. Cesta je klidná, přemýšlím, co mě asi na druhé straně koule čeká. 7,5 hodiny jízdy uteklo, ani nevím jak. Frankfurt am Main na obzoru. Vystupuji na druhé místní zastávce – letišti Fraport.
Frankfurtské letiště je gigant. Nespočet odletů a příletů celý den. 8. největší letiště světa se nezapře. Času mám dost, vytahuji foťák a začínám dokumentovat. Let UL558 do Colomba je na letovém plánu až ve 20:20. Nastává zhruba 10hodinová pauza. Ke čtení toho moc nemám, kdo by se s tím tahal? Vytahuji tučného průvodce od Lonely, učím se sinhálská slovíčka. Taková znalost se bude jistě hodit.
52 miliónů fraportských hlav
Druhou a poslední mojí cestovní literaturou je Pátá hora od Paulo Coelha. Hodiny čekání na letišti člověka unaví. A tak tahám román brazilského spisovatele a potápím se do děje. Neustále kolem proudí mraky lidí. Někde se těch zdejších 52 miliónů cestujících za rok nabrat musí.
Lehčí svačinka mizí v mém nitru, posílám pár SMS pozdravů a už je večer. Při odbavení se bohužel dovídám, že letadlo má hodinu zpoždění. Z počítačové tiskárny vyjetou letenku příjemná obsluha akceptuje, v ruce už držím boarding pass. Loučím se s báglem, snad se na jiném kontinentě zase shledáme.
Do Colomba s batůžkem
Odbavující paní se diví: „Jiné zavazadlo do Colomba nemáte? Opravdu?“
S úsměvem odpovídám: „Ale ano! Malou ledvinku na foťák a v ruce knížku.“
Myslím, že 9,5kilový bágl bohatě stačí. Polovinu obsahu, ne-li tři čtvrtiny, tvoří fotovýbava.
Odlet se blíží, pokračuji v dokumentaci života několika místních letištních terminálů. Fraport je kolos, jak asi vypadá největší letiště v Atlantě?
Absolvuji bezpečnostní kontrolu a už konečně sedím v obřím Airbusu. Zrovna vedle Čechů, to je náhoda! Seznámení a příjemné popovídání je fajn. Airbus je vybaven vcelku solidně, ale nejmladší asi nebude. Interiér se dost klepe. Avšak pohled na srílanské letušky to zcela vynahradí.
Monitor pro pasažéry a kov
Vzdušný koráb disponuje kamerami na trupu, monitor před každým sedadlem pasažérů ukazuje dráhu letu, meteo data, pohled na zem i podvozek. Hezká podívaná. Rolujeme k runwayi, je to kus cesty.
Odpich! Nabíráme letovou hladinu, zhruba 11 hodin vzdušné cesty je před námi. Divím se, že tady se večeře může konzumovat klasickými kovovými příbory. To by asi u evropských aerolinek neprošlo. Klimbám, čtu, klimbám, piju, klimbám, jím, klimbám, a už jsme nad Indií. Za hodinu přistáváme.
Cejlon se blíží
Jaké to asi bude na okraji tropického pásu, na druhé straně zeměkoule? Vůně čaje, hor a oceánu mě láká. Hlavou mi protéká neustálý proud myšlenek. Nemůžu se dočkat. Těším se na Cejlon!
příště: První den v Colombu
