S prvním závanem jsem duší i tělem transportovaný snad kamsi na začátek staré čajové stezky z Yunnanu neboli Jün-nanu do Lhasy. Každý ze 4000 kilometrů cesty koní, každičký déšť, sněhová vánice a teplý sluneční svit, což se vše stále opakuje během půlročního putování karavany, může být na osobitém charakteru čaje Pu-Erh či Phu-Er, Pchu-Er, znát.
Nedělám si však iluze, že se v mém šálku z pálené hlíny nachází zrovna čaj, jenž slisován do koláčů putoval z teplého jihu až do tibetských klášterů. Nevadí, možná se mi jednou poštěstí vypít si doušek hnědého blaženého nápoje, který skutečně urazil dlouhou trasu staré čajové stezky.
Byť jsem zatím Phu-Erovým laikem, horký závan zemité chuti z lístků letitých čajovníků na mě dýchá svým původem a způsobem zpracování: speciální fermentací až pomalým zahníváním, sušením a opakováním celého procesu i několikrát.
Kdysi jsem tento zvláštní čaj nemohl ani cítit, dnes se těším na další degustovanou sortu a pokračování slov o zajímavém nahnilém čaji.
Pu-Erh má prý blahodárné zdravotní účinky a je to asi „nejsložitější“ a také nejdražší čaj, do jehož objevování se můžete pustit. Ale o tom zase někdy jindy.
Na zdraví.
